Vzpomínám na Antverpy. Večer plný kaluží, po dlouhé době jsem skrz cáry mraků zahlédl nebe. Podzim v neznámém městě, chladný vzduch, pomalu mě začíná bolet v krku, spánkový deficit se ve mě nepozorovaně mění v chřipku. Setmělo se, padla mlha, procházím se pustými ulicemi, luxusní čtvrť, výlohy plné figurín zamrzlých v elegantních gestech, zahleděných do nekonečna. Myslím na Polsko. Vzpomněl jsem si na podobnou ulici v jiném městě, v jiném státě, v jiné souřadnici času a prostoru. Ta vzpomínka jakoby ke mně už vůbec nepatřila.

Bylo to před deseti lety v Gdaňsku, na pobřeží Baltského moře. V půl třetí v noci jsme já a dva moji kamarádi vystoupili z nočního rychlíku, kterým jsme přejeli skoro celé Polsko. Spolu s námi se jím přepravoval i jakýsi oddíl polské armády, celou cestu jsme stáli v uličce, v naprosto vydýchaném a zakouřeném vagonu a vyměňovali si s vojáky (kteří nebyli o moc starší než my sami) cigarety, loky české a polské vodky a učili jsme se navzájem vyslovovat sprostá slova v našich jazycích, o což vojáci projevili nesmírný zájem. Pak jsme se najednou lehce opilí, se smíchem ztuhlými čelistmi a uslzenýma očima ocitli na peronu uprostřed chladné baltské noci, ve vzduchu byla cítit sůl, město bylo prázdné, jen několik posledních opilců a ve výlohách figuríny zahleděné do nekonečna (stejné jako v Antverpách jen v trochu jiných polohách a gestech, aktuálních pro tu dávnou sezónu).

Byli jsme tři: Já, Ondra a Vojta. Nasedli jsme do nočního autobusu, který nás odvezl kamsi za město, po čichu jsme hledali moře, ale museli jsme někde sejít z cesty. Přespali jsme v brance na zarostlém fotbalovém hřišti. Ráno jsme bez mapy a kompasu bloudili v borovicových lesích, všechno slané, borovice rostly z písku, dokonce jsme mezi jehličím našli několik mušlí, ale moře pořád nikde. Když jsme konečně objevili pláž, propadli jsme naprosté euforii: široko daleko nikdo nebyl, kilometry prázdného pobřeží, vítr nám bral dech z nozder, vysoké vlny třískaly do písku, naskákali jsme do moře a dlouho jsme se nechávali nadhazovat špičkami vln.

Nevím, kdo z nás si toho tenkrát všiml, ale najednou jsme si uvědomili tu sílu. Zjistili jsme, že nás moře táhne od břehu, že se stále vzdalujeme. Viděli jsme pláž, naše batohy poházené v písku, všechno mizelo a znovu se objevovalo za hradbami vody. Vzpomínám si na tu paniku.  Na ten chvilkový děs celého organismu, všichni jsme začali zuřivě plavat, ale pořád jsme stáli na místě, viděl jsem Ondru s Vojtou, byli jsme v tom spolu a zároveň každý děsivě sám. Těch patnáct, nebo dvacet metrů od břehu najednou dělila nepřekročitelná hranice.

Dlouho jsme tam plýtvali silami, až nás nakonec napadlo plavat pod vodou, potopit se na dno, kde dutě hučela ozvěna lámajících se vln a tah vody nebyl tak silný. Nakonec, když jsme se skutečně vyškrábali na břeh, byli jsme tak unavení, že jsme až do večera jenom leželi v písku, každý nazdařbůh někde na pláži, poházení jako nějací nešťastně dopadnuvší parašutisté. Večer za námi dorazili kamarádi, naposledy jsme je viděli ve Wroclavi, kde jsme se před pár dny rozdělili. Nějakou dobu jsme pak na těch plážích tábořili, ale do moře, pokud si vzpomínám, jsem se už neodvážil ani jednou.

Zvláštní: první den v Haagu jsem díky televizní reportáži celý den myslel na moře. A jako na rozloučenou se mi připomnělo i poslední den v Antverpách, když jsem se skrz pohled figurín jako nějakým časovým tunelem propadl na polské pobřeží. V deset jsem došel do hotelu a pochopil jsem, že hukot v hlavě, který celý večer poslouchám, není vzpomínka na polské vlnobití, ale stoupající horečka. Zabalil jsem se do dek a prostěradel, hotel byl hned vedle divadla, v němž probíhal festival. Když jsem usínal, právě začínalo vystoupení Andrew Birda, na které jsem ten večer chtěl jít. Zdi a konstrukce budov spolehlivě donesly zbytky té hudby až ke mně. V Haagu jsem přes zeď poslouchal hádku neznámých lidí, v Antverpách basové tóny tlumené cihlami a betonem. Znělo to jako pod vodou, jako ze dna baltského moře. Přikryl jsem se těmi vlnami, nechal jsem proud, ať mě nese kamkoliv. Všechno se opakuje, napadlo mě ještě, všechny hranice jsou iluzorní, dají se podplavat. A usnul jsem hlubokým bezesným spánkem.

Festival se přesunul do Belgie a my jsme po vydatných pěti hodinách spánku vyrazili za ním. Krajina cestou do Antverp byla hypnoticky monotónní. Pozoroval jsem geometrii holandských lesů: zvláštních šachovnicových lesů, stromy někdo musel vysázet podle pravítka. Minuli jsme obrovský zářící skleník, který vypadal jako inkubátor pro nějakého gigantického mimozemského tvora. Na obzoru se rýsovaly struktury přístavních jeřábů. Všechno rozpité v mlze a kapkách deště na skle autobusu.

Vysvětloval jsem Wiam, jak správně vyslovit české slovo “řeřicha”, které je – jak se ukázalo – nevyslovitelné. Dozvěděl jsem se několik nevyslovitelných arabských slov a pak jsme radši začali mluvit o tichu. O lidech, podle kterých jsme v současnosti nakažení zvukem, kteří ticho nahrávají, sbírají jej a snažií se jej tajně vysadit zpět do světa jako nějakou vzácnou rostlinu. O Johnu Cageovi, který pro čtyři a půl minuty ticha napsal hudební partituru.

Mluvili jsme o lidech kteří se snaží zpomalit čas. Kdysi jsem četl rozhovor s předsedou “spolku pro zpomalení času”: doporučoval každému člověku, aby si dnně naordinoval aspoň hodinu nudy, protože v momentě, kdy se člověk nudí, začne plynutí času pociťovat téměř fyzicky. Mluvili jsme o lidech, kteří se snaží chránit tmu jako ohrožený druh světelné škály, pokoušejí se zamezit světelnému znečištění planety, omezit záři velkoměst, ve kterých tma definitvně vyhynula a nahradil jí šedooranžový opar, který na noc zahalí ulice.

Všichni ti lidé překračují hranice v opačném směru, než jakým se vyvíjí současný svět. Měli bychom jim v jejich snaze držet palce. I mě se občas stýská po tmě, díky které jsou skutečně vidět hvězdy. Po lesích, které nevyadají jako matematický příklad, které jsou nebezpečné a člověk se do nich bojí vstoupit. Po tichu, ve kterém člověk slyší vlastní dech a tep svého srdce. Občas se mi zasteskne po dětské nudě, po době, kdy dny byly dlouhé minimálně jako dnešní týdny a svět se čas od času přestal pohybovat, zůstal stát na místě zamrzlý v závratné přítomnosti.

Wiam řekla, že právě tohle nám chybí: přítomnost. Někdo by měl založit “spolek pro záchranu přítomnosti”. Žijeme ve své minulosti a budoucnosti, ale přítomnost nám uniká. Už dávno s ní neumíme zacházet, přitom v dětství to byla ta nejsamozřejmější věc. Vzbudil jsem se v Haagu, usnu v Antverpách, probudím se v Praze. Všechno jako záblesky světla, když se přetrhne filmový pás. Zvláštní svět.

Stále přemýšlím o tom, co pro mě znamená slovo “hranice”. Je to skutečná záhada. Včera vypukl první den festivalu: hudba a literatura zaplavily centrum Haagu. Představoval jsem si to jako inkoust který někdo nalil do čisté vody. Jako čínskou tuš, která prorůstá jiný druh kapaliny, až se s ní nakonec spojí úplně. Cestou k divadlu, kde jsme měli později večer spolu s ostatními autory a překladateli vystoupit, mi Yan Ge vyložila můj čínský horoskop: zjistili jsme, že jsme se narodili ve stejném roce, ve stejném měsíci jenom pár dní po sobě a oba jsme tak podle čínského zvěrokruhu krysy (myši, řekla Yan, protože krysy ráda nemá). Jsme cílevědomí, pracoviti, tvrdohlaví a neseme v sobě neustálý neklid. Sbíráme a shromažďujeme věci, jsme cosi jako duševní kapitalisté. Nikdy jsem nevěřil horoskopům, tomu, že dva lidi z opačných konců planety může propojit něco tak zdánlivě nepodstatného, jako datum narození. Ale později večer jsem přece jen znejistěl.

Během interview jsem dostal otázku, co pro mě účast na tomto festivalu znamená, čím je pro mě zajímavý. Něco nepodstatného jsem odpověděl svou lámanou angličtinou a až mnohem později jsem si uvědomil, že vlastně smotný název této akce by mohl být moje celoživotní téma. Že v sobě skutečně mám neklid, který mě nutí k neustálému pohybu. K tomu, znovu a znovu formulovat svůj život, hledat nové cíle, vyvíjet se, hlavně se hýbat, nezůstat stát na místě. Překračovat hranice.

Možná to ale nemá nic společného s horoskopem, ale s podobou současné euroamerické kultury obecně. Jsme nastavení jako stroje na překračování hranic. Celý náš současný svět je zaměřený na vývoj, na seberealizaci, celý ekonomický systém stojí na magické představě nekonečného růstu. Jsme skutečně tak trochu civilizace neurotiků. Náš vývoj dokládá historie, která nám neustále dýchá na krk, nutí nás k dalším a dalším krokům. Dokonce i náš život v současnosti vypadá jako projekt. Jako bychom v momentě naší smrti měli někomu předložit vyúčtování, itinerář naší cesty, naši paměť, jako nějakou divnou sbírku motýlů.

Uvědomil jsem si, že vlastně nepíšu o ničem jiném, nez o těchto věcech. O tom, jak nás kultura, do které jsme se narodili formuje a deformuje, jak určuje způsob, jakým se budeme vyvíjet. Moje první kniha byla sbírka básní nazvaná Strychnin. Snažil jsem se v těch textech zachytit křehkou hranici, za kterou končí dětství. Bylo mi tenkrát devatenáct, pohyboval jsem se v podivné zemi nikoho a snažil jsem se posbírat všechny ty dávné rozmlžené vzpomínky, které jakoby patřily nějakému úplně jinému člověku. Nesmírně mě v té době zajímala paměť. Paměť jako lidské životní prostředí. Paměť jako kapitál, který je potřeba shromažďovat. Vzpomínky z nichž se stal stavební materiál, ze ktéreho budujeme svůj život. Protože člověk bez paměti jakoby nikdy nežil.

Potkáváme se s dalšími lidmi, předávame si navzájem svou paměť, vyměňujeme si střípky a střepy svých životů, vyvoláváme minulost zpátky na světlo. Občas mám pocit, že se celá západní civilizace narodila ve znamení krysy: jsme cílevědomí, nesmírně pracovití, rosteme donekonečna, obchodujeme se svým časem, expandujeme. Všechny hranice, které prekračujeme, jen nastavují nové limity, ktere je třeba opět překročit. Jsme na závratné cestě do nekonečna. Otazkou je, jestli to s námi dlouhodobě vydrží i zbytek planety.

Včera jsem překročil hranice Holandska. Seznámil jsem se s dalšími účastníky festivalu, který právě začíná v Haagu a překračování uměleckých hranic si klade za hlavní cíl. Byl jsem nevyspalý, pozoroval jsem pohyb rozhovoru, který se přeléval od tématu k tématu, z jednoho jazyka do druhého, informace zcela svobodně putovaly od jednoho člověka k druhému a já jsem si najednou uvědomil, že celý večer se kolem mě neděje nic jiného, než překračování hranic všeho druhu.

Už v hotelové hale, při čekání na ostatní, se stala podivná věc, skoro jako nějaké znamení: během rozhovoru jsem si všiml v televizi reportáže o velrybách uvízlých na mořské pláži. Několik obrovských tvorů z neznámých důvodů překročilo hranice oceánu a teď se zmatení a zrazení gravitací rozkoukávali v novém světě. Občas se to stává, ale nikdo zatím nezjistil proč. S jistou dávkou romantiky se říká, že páchají sebevraždu, že i pro ně je někdy svět příliš těžký. Chvíli se taky myslelo, že za to může sonar, že kazí jejich komunikaci a orientační smysl, ale vzhledem k tomu, že velryby uvízlé na pláži se objevují už na renesančních kresbách, bude důvod pravděpodobně úplně jiný.

Velryby jsme ale nechali svému osudu v televizi v hotelové hale a vyrazili jsme na skleničku. S Edgarem De Bruin jsme včera dlouho mluvili o tom, co je to vlastně literatura, k čemu je dneska dobrá a jakou funkci ve společnosti plní. Nikdy jsem si nemyslel, že umění je druh zábavy. V první řadě je to právě způsob, jak překročit některé hranice. Jak pochopit, že svět je – jak řekl Witold Gombrowicz – “stomilionkrát bohatší, než by bylo zdrávo”. Svět je už ze své podstaty nesmírně složitá věc, ze které se lidé všemi prostředky snaží udělat něco jednoduchého a srozumitelného. Reklama, popkultura a politika redukuje celou skutečnost na fráze, bonmoty a primitivní klišé. Umění by mělo stát v protiváze ke všem těmto věcem, mělo by člověka donutit překročit hranice svého egocentrismu, naučit ho vidět věci i z jiných perspektiv. Mělo by jej (stále myslím na ty nebohé velryby) čas od času vyplavit na mořský břeh, ukázat mu, že voda, ve které se beztížně vznáší není samozřejmostí, že jeho předsudky ve skutečnosti váží sto tun.

Večer, když jsme se vraceli z baru a já už jsem skoro spal za chůze (už jsem pomalu překračoval hranici bdělosti), vyprávěla nám básnířka a překladatelka Wiam o svém výletu k moři. O tom, jak šla ulicemi Haagu a byla překvapená, že stále stoupá do kopce, “moře přece nemůže být na kopci,” smála se (ale já jsem věděl, že tak je to správně, aspoň jedno moře ze všech musí být na kopci, musí tady být něco, co nás znejistí). Wiam ale pokračovala dál: když došla na pláž, moře nebylo vůbec vidět, byla strašná mlha a kolem široko daleko nikdo nebyl, jen jakási dívka, která odhodlanou chůzí mířila k vlnám. Wiam nakonec dostala strach, že se sem dívka přišla utopit a vydala se za ní. Zpozorněl jsem, protože jsem si opět vzpomněl na velryby, v polospánku mi to přišlo magické – velryby uvízlé na pláži a dívka vstupující do vln, jako nějaký sebevražedný výměnný obchod mezi dvěma světy. Jenže všechno bylo nakonec jinak. Dívka jen došla k hranici přílivu, zkusmo šlápla na mokrý písek a pak se otočila a vydala se pryč a já jsem se v ten moment vydal za ní, sledoval jsem tu holku z cizí historky někam do mlhy, kde jsem ji definitivně ztratil.

Vzbudil jsem se v šest ráno kvůli hádce ve vedlejším hotelovém pokoji.

Když se v Čechách řekne slovo “hranice”, v podvědomí mnoha lidí se pohne cosi nebezpečného. Spustí se jakýsi ochranný instinkt. Hranice jsou pro Čechy zapovězená oblast. Dodnes, když se člověk prochází českými pohraničními lesy, naráží na masivní bunkry, které jako podivné betonové hřiby vyrůstají z lesní půdy. Ty bunkry jsou celé porostlé mechem a křivými stromky, které se pokoušejí uchytit v jehličí, nahromaděném na jejich střechách, zevnitř vane jeskynní vlhkost smíšená s krevním pachem zkorodovaného železa. Jako děti jsme si kolem nich často hráli na válku, ale do uzkých a temných vnitřních chodeb se neodvážil vstoupit nikdo.

Tenkrát jsme byli malí kluci, kteří po sobě střílí z klacků, v teatrálních gestech padají do jehličí a hrají si na mrtvé. Nevědomky jsme ale vykonávali rituál. Ta dětská hra, les prošitý neviditelnými střelami, neviditelná krev z ran, neviditelná smrt v neviditelném boji, to všechno po letech zaplňovalo ta místa válkou, která se v nich kdysi měla skutečně odehrát.

Pohraniční opevnění vznikalo od pětatřicátého roku a mělo sloužit jako opěrný bod proti nacistickému Německu, které si začínalo nárokovat české pohraničí. Síť bunkrů ale nikdy nebyla využita, prezident Beneš po Mnichovské dohodě v roce 1938 abdikoval a vyzval Čechy ke složení zbraní, čímž zabránil jistému masakru a zároveň stvořil jedno z nejmohutnějších traumat české moderní historie. Češi spolu s ideály přišli o své hranice a stali se obyvateli státního útvaru, nazvaného cynicky dvojznačným názvem “protektorát”.

Boj o hranice pokračoval s koncem války, kdy Češi znovu nalezli své ideály a ve “spravedlivém hněvu” započali odsun německého obyvatelstva, při němž docházelo k mnoha krutostem na lidech, kteří neměli s nacismem nic společného. Přestože pak bylo pohraniční pásmo cíleně znovu osidlováno, nikdy se tu odumírající oblast nepovedlo znovu prokrvit. Celé vesnice zanikly a během několika desítek let zmizely beze stopy.

Jsou to místa, na kterých je vidět, jak rychlý je les. Jak málo času stačí na to, aby plíseň a hniloba rozložila nosné trámy krovů, aby plevel roztrhal stěny, prorostl střechou, změnil dům v rozvaliny, které rychle zmizí pod lesní hlínou. Krajina po čase stráví cokoliv. Je zcela lhostejná k lidskému snažení, k hranicím jejich států, k jejich dějinám a jiným abstrakcím, kvůli kterým se po tisíciletí zabíjejí.

Rád se procházím tím pohraničním pásmem, kde se v ruinách kostelů klidně pasou srny. Tou opuštěnou zónou, která jakoby vypadla z některého z Tarkovského filmů. Občas člověk narazí na nečekaně rovný pruh hlíny zarostlý mladými stromky, pozůstatek další historické etapy. Ty zvláštní rovinky byly kdysi součástí zapovězeného pásma železné opony, byla to zoraná a do roviny uvláčená hlína, která měla zachytit otisky stop těch, kdo by se pokusili překročit hranice. Nedaleko začínal trojitý plot napájený elektrickým proudem.

Před pár desítkami let se za překročení hranic na lidi střílelo ostrými náboji. Jestliže slovo “hranice” má vždy jistý nepříjemný podtón, sousloví “překročit hranice” v českém kontextu vyvolá téměř děs. Čeští turisté jsou na všech celnicích světa nervozní: jako by je někdo přistihl při nějaké špatnosti, jsou vždy spořádaní, úslužní a když rutinní kontrolu pasů absolvují, zažívají divnou a nepřiměřenou vnitřní úlevu, jakýsi potlačený jásot. To samé se odehrává i na kulturních celnicích. Stále jsme příliš nesmělí, příliš sledujeme, co by se v kultuře “mělo dělat”, stále nemáme dost sebevědomí.

Příroda je rychlá a nestranná. Unese téměř všechno, vstřebá do sebe pozůststky hraničních čar totalitních států a změní je opět v les, ve kterém se člověk s příjemným pocitem může procházet a děti si v něm můžou svobodně hrát na zabíjení. Hraniční čáry lidské paměti se rozkládají mnohem pomaleji, bude trvat možná několik generací, než zmizí úplně a my se po kulturním světě současné Evropy začneme pohybovat opravdu svobodně.